Spojuje přes veřejnou část parku Mrázovka dvě hotelové budovy, z nichž dolní se nachází u křižovatky Duškovy a Mozartovy ulice a horní u areálu Sokolu na vrchu Mrázovka. Dráha je dlouhá 156 metrů. Převýšení činí 51 metrů (205–256 metrů nad mořem). Pěší serpentinu v parku jednou podchází a dvakrát nadchází. V dolní části vede tunelem, ve střední části po mostní konstrukci, v horní části po zemi. Maximální dopravní rychlost je 2,5 m/s (9 km/h), doba jízdy 90 sekund. Po ocelovém nosníku jezdí jedna kabina, s kapacitou 12 osob. Je ovládána samoobslužně cestujícími, podobně jako běžné výtahy. Je poháněna okružním lanem, na němž je uchycena. Sklon trati se v jejím průběhu výrazně mění, kabina se proto během jízdy elektromechanicky naklání tak, aby zůstávala ve vodorovné poloze. V dolní části je dráha strmá, v horní části téměř vodorovná. Zařízení zkonstruoval rakouský výrobce lanovek a vleků Doppelmayr.
Bitva na Bílé hoře, svedená v neděli 8. listopadu 1620 v blízkosti Prahy, byla bitva třicetileté války. V bitvě se střetly česká stavovská armáda a dvě armády katolické, armáda císaře Svaté říše římské Ferdinanda II. Štýrského a armáda německé Katolické ligy. Katolické armády po jedné až dvou hodinách zdolaly méně početnou stavovskou armádu. Bitva zpečetila osud českého stavovského povstání a na dalších 300 let ovlivnila osud českého státu. Na travnatém vrcholu návrší pouze s několika stromy je dnes památník na bitvu na Bílé hoře v podobě mohyly, kterou navršila Sokolská župa podbělohorská ke třístému výročí bitvy v roce 1920, jak připomíná nápis na mohyle.
Pomník dětským obětem války je figurální sousoší umístěné v blízkosti Památníku Lidice. Je věnované lidickým dětem, o kterých se předpokládá, že byly zavražděny ve vyhlazovacím táboře Chelmno. Pomník je dílem Marie Uchytilové a Jiřího Václava Hampla. Myšlenka vytvořit tento monument pochází od Marie. Nyní se tu do údolí dívá 42 dívek a 40 chlapců zavražděných v roce 1942. Naplnila se tak slova autorky pomníku, akademické sochařky Marie Uchytilové. Vracím ve jménu míru 82 dětí národa na jejich rodnou pláň jako varující symbol miliónů zavražděných dětí v nesmyslných válkách lidstva. Po sochách posílám poselství srozumění národům. Nad společným hrobem dětí se usmiřuje s domem dům.
Uzel na domě číslo 11 zvaném U uzlu, který se nachází v ulici Úvoz poblíž rozhraní Malé Strany a Hradčan je z kamene. Je umístěn na stavení zvaném Vinný domek – býval tu lis a pekárna Strahovského kláštera. Není určen k rozvázání, ale spíš svazuje. Jako symbol přátelství ho totiž sochař Josef Klimeš vytvořil pro rodinu svého kamaráda. Dioritový uzel v Úvozu značí pevnost a houževnatost lidských vztahů. Většina kolemjdoucích ho považuje za jeden z domovních znaků, které jsou tu od pradávna, ale chyba. Uzel byl vytesán před pouhými třiadvaceti lety v roce 1977.
Podle nejznámější pověsti sloup na Vyšehrad dopravil sám pekelník, když se s místním knězem vsadil, že donese na Vyšehrad z chrámu sv. Petra v Římě sloup dříve, než kněz doslouží mši. Kněz s pomocí sv. Petra sázku vyhrál a vzteklý čert praštil sloupem o střechu kostela sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Sloup střechu prorazil a rozbil se na tři kusy. Je zachycena i na barokní fresce v kostele sv. Petra a Pavla. Pověst jako první v roce 1700 latinsky publikoval Jan F. Hammerschmidt.
Branickou skálu na pravém břehu Vltavy původně tvořily krasové jeskyně, které však v důsledku těžby kamene ustoupily a koncem 2. světové války zde německá armáda zbudovala podzemní továrnu (pod krycím názvem Bronzit) na výrobu elektronových součástek. Po válce místo sloužilo pro skladování ledu z Vltavy. V současnosti je historické podzemí ve správě Českého svazu ochránců přírody, protože se stalo zimovištěm zákonem chráněných netopýrů. Průchozí podzemní chodby jsou relativně bezpečné a měří celkem 250 m s šířkou 2,5 m.
Podzemí bylo budováno jako týlové zabezpečení polního letiště a je tvořeno dvojicí dlouhých chodeb a čtveřicí příčných spojovacích chodeb. Všechny chodby v podzemí, v celkové délce 400 m, jsou vyraženy v jednotném profilu v šířce 2,6 až 2,8 m, výšce 2,2 až 2,7 m se samonosnou obloukovitou klenbou. Nacisté ho zbudovali pro případ vybombardování Ruzyně. V roce 1943 získali Spojenci převahu ve vzdušném prostoru a zahájili soustavné ničení vojensko-průmyslového zázemí Třetí říše. V této době se do podzemí začínají stěhovat celé průmyslové závody a vojenské objekty.
Během druhé světové války bylo v Československu pochováno 6 námořníků, 188 příslušníků pozemních jednotek, 39 letců a 31 neidentifikovaných příslušníků branných sil Commonwealthu. Námořníci, téměř všichni příslušníci pozemních vojsk a někteří letci byli váleční zajatci, kteří zemřeli v táborech válečných zajatců. Po válce pozůstatky všech byly převezeny na Pražský válečný hřbitov z mnoha malých hřbitovů po celém Československu.
