Obelisk na Pražském hradě či též Mrákotínský monolit je vysoký štíhlý čtyřboký monolitický komolý jehlan stojící na třetím hradním nádvoří v blízkosti Starého proboštství odhalený u příležitosti výročí 10 let od vzniku Československa v roce 1928. Postaven byl jako památník padlým během první světové války. Iniciátorem a donátorem stavby byl první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. První monolit vylomený v roce 1923 se však při nehodě na cestě rozlomil a bylo nutné vylomit monolit druhý. Ten se zdárně povedlo do Prahy dopravit a začátkem listopadu 1928 byl vztyčen. Obelisk však nebyl dokončen celý, neboť chybělo jeho vrchní ukončení. To bylo doplněno až v roce 1996 na popud českého prezidenta Václava Havla.
Bronzová socha doktorky Milady Horákové je umístěna od roku 2010 na pražském Smíchově, před budovou kostela Českobratrské církve evangelické. Autorem sochy je Olbram Zoubek. Milada Horáková, rozená Králová (25. prosince 1901 Královské Vinohrady – 27. června 1950 Praha), byla česká právnička, politička, bojovnice za práva žen, oběť justiční vraždy během komunistických politických procesů v 50. letech minulého století za vykonstruované spiknutí a velezradu. Byla jedinou ženou popravenou v rámci těchto soudních řízení. Kvůli své neústupnosti během svého soudu se stala symbolem odporu proti totalitě vládnoucí komunistické strany.
Památník rozloučení je v pořadí již druhý památník spojený s tzv. Wintonovými vlaky. Byl slavnostně odhalen dne 27. května 2017 na pražském Hlavním nádraží. Památník je trvalým místem připomínajícím odvahu rodičů (tzv. Wintonových dětí) poslat své děti do neznáma, oceňuje jejich lásku jakož i fatální rozhodnutí, které většině židovských dětí umožnilo odjezd do Spojeného království a tím jim zachránilo život. Památník má podobu přesné repliky dřevěných dveří s vnějším oplechováním z osobního vagónu III. třídy řady Ca osobního vlaku. Jedná se o identický vagón, jakým v roce 1939 vycestovalo z Prahy (díky Siru Nicholasi Wintonovi) 669 převážně židovských dětí.
Pomník dětským obětem války je figurální sousoší umístěné v blízkosti Památníku Lidice. Je věnované lidickým dětem, o kterých se předpokládá, že byly zavražděny ve vyhlazovacím táboře Chelmno. Pomník je dílem Marie Uchytilové a Jiřího Václava Hampla. Myšlenka vytvořit tento monument pochází od Marie. Nyní se tu do údolí dívá 42 dívek a 40 chlapců zavražděných v roce 1942. Naplnila se tak slova autorky pomníku, akademické sochařky Marie Uchytilové. Vracím ve jménu míru 82 dětí národa na jejich rodnou pláň jako varující symbol miliónů zavražděných dětí v nesmyslných válkách lidstva. Po sochách posílám poselství srozumění národům. Nad společným hrobem dětí se usmiřuje s domem dům.
Kobyliská střelnice je bývalá vojenská střelnice a popraviště v době nacistické okupace v Praze-Kobylisích. Po atentátu na Heydricha v roce 1942 tu byly odvetou denně popravovány desítky mužů a žen. Zvuky výstřelů byly záměrně přehlušovány spouštěnými motory autobusů a automobilů. Od roku 1945 je pietním místem, roku 1975 přeměněno na Památník protifašistického odboje. Od roku 1978 je národní kulturní památkou.
Domeček, resp. Hradčanský domeček, je označení pro část bývalé vojenské věznice z dob Rakouska-Uherska v Praze na Hradčanech (Kapucínská č. o. 2, č. p. 214), která sloužila nejprve gestapu a posléze vyšetřovatelům StB, Obranného zpravodajství a 5. oddělení Hlavního štábu jako vyšetřovací věznice či přesněji mučírna. Je často označován za nejkrutější mučírnu, jakou kdy komunisté v Československu provozovali, a platí za jeden ze symbolů bestiality a teroru státní bezpečnosti a komunistického režimu.
Na severovýchodním nároží Salmovského paláce byla 7. března 2000 při příležitosti 150. výročí narození T. G. Masaryka (7. března 1850 Hodonín[1] – 14. září 1937Lány) odhalena jeho bronzová socha. Po dlouhodobém úsilí demokratických složek republiky již od roku 1935 (kdy T. G. Masaryk 14. prosince abdikoval) jde o vůbec první trvalou realizací sochy našeho prvního prezidenta na území Velké Prahy stojící na veřejném prostranství. Je vysoká 3 metry a váží okolo 555 kilogramů.
Projekt poslední adresa připomíná osudy lidí, kteří se stali obětí represí komunistického režimu. Na zdech domů, kde tito lidé žili v době svého zatčení, jsou umístěny pamětní tabulky velikosti dlaně. Nesoucí základní údaje o člověku, který se po zatčení na místo svého bydliště už nikdy nevrátil. Cílem projektu je vyzdvihnout osudy jednotlivých lidí, proto je jeho mottem: „Jedno jméno, jeden život, jedna tabulka“.
