Pražský hrad nabízí několik svých zahrad, které jsou přístupné veřejnosti a to zcela bezplatně. Navštívit můžete Královskou zahradu, zde je umístěn Královský letohrádek, Lví dvůr a Míčovna. Zahradu od Pražského hradu dělí Jelení příkop, který je přístupný také zdarma. Vyhlídkové terasy na historickou Prahu, kde pořídíte nádherné fotografie nám nabízí jižní zahrady, které jsou vzájemně propojeny. Jedná se o Rajskou zahradu, Hartigovskou zahradu a zahradu Na Valech.
Místodržitelský letohrádek je původně gotická stavba z konce 15. století nacházející se v pražské Královské oboře – Stromovcev Praze–Bubenči v jihozápadní části obory na území bývalé osady Ovenec. V současné době budova slouží jako archiv a studovna oddělení časopisů Knihovny Národního muzea v Praze. Na konci 15. století zde byl postaven původní gotický lovecký hrádek. Budova pochází z doby panování krále Vladislava Jagellonského, až do dnešních dob se z této doby zachovala věžs kamenným schodištěm a plastikou lva. Jednalo se o královský lovecký zámeček, jenž fakticky spadal pod správu Pražského hradu. Na konci 16. století došlo k zásadní renesanční přestavbě na letohrádek dnešní obdélníkové dispozice. V polovině 17. století v roce 1648 přežil bez úhony i vpád švédských vojsk do Prahy během třicetileté války. Od roku 1849 byl letohrádek propůjčován královským místodržícím, jako jejich letní sídlo, odtud pak jeho dnešní název.
Dům čp. 1043 je malý domek v Anežské ulici č. 4 na Starém Městě pražském. Stojí mezi domy U Zelené mřížky a U Černé růže. Je uváděn jako „nejmenší dům v Praze“ a je chráněn jako kulturní památka České republiky.[1] Dům byl postaven v roce 1853 podle návrhu Josefa Liebla na západním konci bývalé uličky, která spojovala ulici Řásnovka s areálem Anežského kláštera. Byl maličký, se dvěma místnostmi za sebou, v roce 1862 původní stavitel připojil i třetí místnost. Celá stavba se ale dodnes nedochovala, vstupní dveře dnes vedou do uličky vedoucí k zadnímu traktu domku. Na šířku domek měří 2,25 metru.[2] V domku byl asi 40 let do roku 1922 nevěstinec.[2]
Obelisk na Pražském hradě či též Mrákotínský monolit je vysoký štíhlý čtyřboký monolitický komolý jehlan stojící na třetím hradním nádvoří v blízkosti Starého proboštství odhalený u příležitosti výročí 10 let od vzniku Československa v roce 1928. Postaven byl jako památník padlým během první světové války. Iniciátorem a donátorem stavby byl první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. První monolit vylomený v roce 1923 se však při nehodě na cestě rozlomil a bylo nutné vylomit monolit druhý. Ten se zdárně povedlo do Prahy dopravit a začátkem listopadu 1928 byl vztyčen. Obelisk však nebyl dokončen celý, neboť chybělo jeho vrchní ukončení. To bylo doplněno až v roce 1996 na popud českého prezidenta Václava Havla.
Eliška Junková-Khásová, narozená jako Alžběta Pospíšilová, (16. listopadu 1900, Olomouc– 5. ledna 1994, Praha) byla česká automobilová závodnice. Závodila na vozech Bugatti, a to nejprve jako spolujezdkyně svého manžela Čeňka Junka a posléze sama. Ve dvacátých letech byla nejrychlejší ženou světa a jako jediná žena v historii Grand Prix se dokázala vyrovnat nejlepším jezdcům této soutěže. Roku 1928 se přestěhovala do bytu v podkroví domu „Na krásné vyhlídce“ (Úvoz 13/156, Praha 1–Hradčany), v němž je dnes sídlo švédského velvyslanectví, kde žila až do své smrti. Roku 2000 odhalili na budově pamětní desku, na níž je ovšem chybně uveden rok, kdy začala v domě bydlet (1930 místo správného 1928).
Bronzová socha doktorky Milady Horákové je umístěna od roku 2010 na pražském Smíchově, před budovou kostela Českobratrské církve evangelické. Autorem sochy je Olbram Zoubek. Milada Horáková, rozená Králová (25. prosince 1901 Královské Vinohrady – 27. června 1950 Praha), byla česká právnička, politička, bojovnice za práva žen, oběť justiční vraždy během komunistických politických procesů v 50. letech minulého století za vykonstruované spiknutí a velezradu. Byla jedinou ženou popravenou v rámci těchto soudních řízení. Kvůli své neústupnosti během svého soudu se stala symbolem odporu proti totalitě vládnoucí komunistické strany.
Písecká brána je bývalá součást barokního fortifikačního systému Prahy známého jako Mariánské hradby. Stojí v ulici K Brusce, mezi stanicí metra Hradčanská a letohrádkem královny Anny, nedaleko Bílkovy vily. Název brány vznikl přenesením jména ze starší zbořené brány středověkého opevnění Malé Strany, která stávala u vyústění Valdštejnské ulice o několik set kroků dále, u přívltavské vsi Písek. Jméno brány vedoucí na sever tedy pochopitelně nesouvisí s jihočeským Pískem. Písecká brána byla postavena roku 1721 architektem Giovannim Battistou Alliprandim podle návrhu Františka Vogota. Byla vklíněna mezi bašty sv. Jiří a sv. Ludmily. V roce 1741 se za válek o rakouské dědictví dostal do Prahy touto branou český vzdorokrál Karel Albrecht Bavorský, protože její obranu zajišťovala slabá posádka a nevycvičení měšťané a studenti.
Cibulka je vyhlídková věž ve stejnojmenném pražském parku. Věž je součástí uměle vytvořené zříceniny, jež byla postavena počátkem 19. století. Rozhledna tak je nejstarší v Praze. Z vyhlídky, která se nachází ve výšce 13 metrů a vede na ni 76 schodů, je možné pozorovat Motol, Řepy či Strahov. V roce 2014 prošla stavba rekonstrukcí, jež si vyžádala náklady ve výši dvou milionů korun.
